#whomademyclothes je jen polovina otázky

Rok se s rokem sešel a máme tady opět Fashion Revolution. Lidé masově sdílí svoje selfíčka s trikem naruby a symbolicky zvednutými palci vyjadřují, jak moc jim je blízké být zodpovědný spotřebitel. Really? Tohle vám stačí?

frvp

 

i made your clothes

„Who made my clothes“ je chytlavý claim, který zároveň problematiku zastírá. Já být zaměstnaná v PR oddělení háemka, použiji fotku bangladéšského dělníka, napíšu k tomu dojemnou story, že díky práci, kterou mu dávám, mohou jeho tři děti chodit do školy a tradáá. Všechno je v pořádku. Ale ono není.

Je třeba si uvědomit, že globální systém výroby je vzájemně provázaný. Ti, kdo mají skutečně velikou ekonomickou moc si dokáží podrobit i moc politickou, která by měla mít na starosti jejich kontrolu. Zároveň je bohužel ekonomická moc nadnárodních korporací založena na vykořisťování těch nejslabších, kteří se příliš bránit nemohou (neboli na levné pracovní síle). A co je největší ambivalence? Pro vykořisťované je ta vykořisťující práce na hranici chudoby pořád lepší než žádná práce v propasti bídy.

Mentálně se tímhle divným systémem zaobírám přes deset let. Bůh žehnej mým studijním letům a mládí v neziskovkách. Dovedly mě k tomu, že jsem před pár lety založila Kdotokdyslyšel jako osobní odpověď na své spotřebitelské dilema.

Po odvalení tuny #whomademyclothes selfie jsem našla jednu fajn infografiku i článek (zdroj zde). Není to dogma, můžeme filosoficky diskutovat, jestli změna má přijít zespoda od nastavení politik a regulací nebo ze shora prostřednictvím uvědomělého rozhodnutí spotřebitelů. Jde ale o to si uvědomit, že problém má více dimenzí než jen obrázek dělníka či švadleny.

Fixing-Fashion-A-framework-for-making-sustainable-fashion-standard1

 

Konečně se dostáváme k osobní zodpovědnosti každého z nás. „Who made my clothes“ je pouze polovinou otázky. Chci vědět, kdo mi to ušil a chci mít dobrý pocit z toho, že to bylo za férových podmínek bez nějakých nekalých praktik nebo nedejbože dětské práce. A jsem ochoten platit za svoje hadry vyšší cenu? No tak to pozor zase …

Tlak na cenu, který vytváří konečný spotřebitel je mantrou všech oděvních korporátů a nejspíš tím skutečným jádrem problému. Dokud velké procento lidí nebude ochotno za zboží platit jeho reálnou cenu a ukončit vykořisťování v továrnách globálního jihu, nic se nestane. Háemko a Zara a velká část ostatních bude dál produkovat šity, které NEVYPEREŠ ANI PĚTKRÁT a dělníci za ně budou dostávat tak akorát, aby živořili na hranici bídy a oni ani jejich děti nikdy neměly šanci se z tohohle začarovaného kruhu vyvlíknout. Princip sustainability korporáty kooptují do svých marketingových strategií a ty si pro dobrý pocit jednou za čas koupíš tričko se zelenou visačkou aniž bys věděl, co to znamená (určitě něco dobrého, to je jasné). Pro ještě lepší pocit pak můžeš svůj kousek hadru vytřídit do textilního kontejneru a třeba ho pošlou do nějaké rozvojové země, kde tenhle levný šit zlikviduje lokální textilní výrobu.

0909oldclothes01_1Zdroj: Newsweek, Fast Fashion is creating environmental crisis aneb ještě větší průšvih než jste mysleli

Jak z toho špatně namíchaného koktejlu fast fashion ven? Cest je už dneska docela dost. Za ty čtyři roky od založení Kdotokdyslyšel se toho změnilo hodně. O tématu se více mluví, designový trh s kousky lokálních výrobců je každý týden a nakupovat z druhé ruky je cool. Časy jsou jinde a green is new black. Tak určitě.  Nechat si ušít sukni není zas taková exotika a o naše začátečnické šicí kurzy v Pokoji č. 10 je takový zájem, že běžely čtyři turnusy paralelně.

Je skvělé být součástí změny. Co mi ale spouští červenou kontrolku je vždycky, když mi někdo ukazuje zelenou krabičku a o jejím obsahu už moc nemluví. A odpověď na #whomademyclothes je mi prostě málo. Chci souvislosti, obrázek mi nestačí. Nicméně díky Fashion Revolution za to, že vnáší téma do veřejného diskursu. Budu se těšit, jestli se příští rok diskuse trochu prohloubí a nezůstane jen u self-promo fotek.

Ať jen neskončím u bezpointového hejtu, mám tady svoji osobní cestu. Neříkám tomu revoluce a pro znalé to není nic nového pod sluncem. Zároveň nejsem žádná módní ikona, takže díky za pochopení téhle stránky věci.

jsme sustainable

 

  • Zjistila jsem, že mé srdce touží po minimalismu. O tom, o kterém píše Marie Kondo, když říká, že si máš ve svém životě ponechat pouze věci, které tě těší a povznáší. Kéž by to nebylo tak těžké se těch starých věcí zbavovat bez pocitu viny. Nevím, asi nějaká rodinná karma, ale jsem statečná a v oblasti oblečení se mi víceméně podařilo poctít svojí sbírkou ještě kvalitních (pro mě však už nenositelných) věcí: svoji sestru, pár kamarádek, Sue Ryder a kontejnery pro Charitu. Ty šity (Bůh mi je svědkem, že jsem si jich taky pár koupila) zas házím do těch oranžových konťáků, kde z nich snad udělají houbičku na nádobí.
  • Poněvadž už nechci mít ve skříni věci, které nenosím, tak nákup každého kousku šatníku opravdu zvažuji. Je tohle věc, po které mé srdce touží, která mi sluší a kterou nosit bude radost i za dva roky? Už si nekupuji džíny, do kterých určitě ty dvě kila zhubnu, ani svetr, který je v 70% slevě i když mi ta barva moc nesluší.
  • Když jdu do obchodu s oblečením, vím pro co. Koukám na cedulky, ptám se prodavaček, co znamená, že to bylo ušito z organické bavlny, jestli je jí tam 100% nebo jenom příměs v řádu procent. Jestli mě dokáže odkázat na někoho, kdo mi k tomu řekne víc. Prostě prudim a je to jeden z mála životních okamžiků, kdy mi nevadí být vůči jiným lidem v pozici arogantní bitch, když mi nedokáží odpovědět nebo začnou něco plkat a je jasné, že vědí tužku. Třeba si tu odpověď do příště zjistí.
  • Pokud chcete mít fér věc od větší značky, zkuste se podívat třeba do seznamu Fair Wear Foundations. Najdete tam výrobce, kteří podepsali společné standardy a deklarují fér přístup na mnoha frontách.
  • Své kousky oblečení mám opravdu ráda, nosím je většinou do roztrhání (a občas ještě i poté).
  • Dávám si osobní výzvu ušít nebo přešít si každý měsíc jeden kousek do svého šatníku. Mám na to dílnu i látky a každý pátek vyhrazené políčko v rodinném google kalendáři.
  • Chci se naučit více využívat second-handů, bazarů a swapů oblečení. Je jich dneska jak hub po dešti. Narážím ale na problém času a priorit.
  • Reduce, Reuse, Recycle. Razí Bea Johnson. Kdo by to nepodepsal?

 

Přeji každému, pro koho je to důležité, ať si najde svoji cestu v systému, která mu je blízká.

Jana

Jana

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *